Komercionalizace Internetu

Ačkoli komerční sféra neměla po dlouhou dobu k Internetu prakticky žádnou možnost přístupu, přesto jej pozorně a se zájmem sledovala - například už jen proto, že se zde rodily zajímavé nové nápady a technologie, které pak bylo možné využít i komerčně. Formální zákaz komerčního využití Internetu přitom nutil komerční sféru k tomu, aby v jistém smyslu dublovala jeho funkčnost: vedle Internetu totiž vznikaly ryze komerční sítě, které nabízely podobné služby jako Internet, ale neměly žádné omezení co do okruhu uživatelů, kteří je směli používat. Příkladem může být služba MCI Mail firmy MCI, kterou navrhnul sám Vint Cerf, autor protokolů TCP/IP (v té době již jako zaměstnanec společnosti MCI).

Akademický a vědeckovýzkumný statut Internetu však bránil jakékoli interakci zmíněných sítí, tedy například i existenci poštovní brány a možnosti přestupu elektronické pošty z Internetu do komerčních služeb typu MCI Mail. Byl to právě Vint Cerf, zastupující v tu dobu komerční sféru, ale uznávaný i jako zakladatel Internetu, kdo se nejvíce zasadil o první prolomení ledů. Stalo se tak v roce 1989, kdy byla formálně požehnána existence poštovní brány mezi Internetem a službou MCI Mail, a krátce nato i do ostatních obdobných služeb (např. Compuserve apod.).

K dalšímu významnému zlomu dochází v roce 1991, kdy organizace NSF uvolňuje některé své dosavadní restrikce týkající se komerčního provozu v Internetu. Z regionálních sítí, jejichž vznik NSF iniciovala, se mezitím již odštěpily či jinak vznikly první čistě komerční sítě (v dnešní terminologii už spíše provideři, alias poskytovatelé připojení), jako např. PSI, UUNET či ANS, a právě zmíněné uvolnění restrikcí ze strany NSF jim umožnilo vzájemně se propojit a založit sdružení komerčních poskytovatelů (CIX, Commercial Internet Exchange). Po technické stránce jejich propojení představovalo vytvoření malé lokální sítě, ke které se všechny členské sítě svými "výběžky" připojily a skrz kterou si vyměňovaly data. Tento bod se nacházel v Santa Clara v Kalifornii, a členským organizacím sdružení CIX umožňoval zcela se vyhnout páteřním sítím NSFNET, s jejím zákazem komerčního provozu. Bylo to ale technicky nedokonalé řešení, spíše kompromisního charakteru, protože po technické stránce bylo prakticky nemožné rozlišit komerční a nekomerční provoz a podle toho rozhodovat, kudy má být veden. Na druhé straně to byla první předzvěst budoucí struktury Internetu, založené právě na existenci takovýchto "propojovacích bodů" (IX, Internet Exchange), skrz které si jednotliví poskytovatelé připojení vyměňují svůj provoz, a naopak na neexistenci jedné jediné páteřní sítě, skrz kterou by procházel veškerý provoz, a která by svými pravidly fungování ovlivňovala celý zbytek Internetu.

Představa propojovacího bodu CIX, který umožňuje komerčnímu provozu vyhnout se páteřní síti NSF (cca od roku 1986-88, do roku 1991)