Nová architektura Internetu

Záměr organizace NSF podnítit vznik zcela nové architektury plně komerčního Internetu vyšel - Internet se skutečně obešel bez centrální páteřní sítě, jejíž roli převzalo hned několik vzájemně si konkurujících páteřních sítí. Ujala se i myšlenka propojovacích bodů, a velmi brzy začaly vznikat další a další propojovací (přístupové) body - některé lokalizované, ve fyzickém slova smyslu, jiné naopak geograficky distribuované, aby se k nim poskytovatelé mohli připojovat v různých lokalitách. Některé z těchto propojovacích bodů jsou veřejné a tudíž otevřené komukoli (na komerčním principu), zatímco jiné jsou neveřejné nebo poloveřejné, a vyžadují například členství v určitém sdružení poskytovatelů. Další odlišností je pak bilaterální či multilaterální charakter vzájemné výměny provozu mezi poskytovateli, kteří jsou k těmto bodům připojeni.

Důležité ale je, že tato nová architektura Internetu, založená na existenci propojovacích bodů a vzájemně si konkurujících páteřních sítí, umožnila vznik celé hierarchické struktury poskytovatelů připojení. Každý poskytovatel totiž může nabízet své služby (připojení) jak koncovým uživatelům, tak i dalším poskytovatelům, jako tzv. "upstream provider", přičemž jeho zákazníci z řad providerů se stávají "downstream providery" a sami dále "rozvětvují" jeho konektivitu. Situaci naznačuje obrázek …..

Představa upstream a downstream providerů, s možností peeringu

Podíváme-li se na tuto možnost z opačné strany, tedy z pohledu "nižšího" providera, pak on sám se také musí nějak připojit k Internetu - musí si vybrat nějakého "upstream providera", skrz kterého se jeho provoz dostane až k nejvyšší úrovni propojovacích bodů a k páteřním sítím, přes které pak má možnost se dostat do libovolné další sítě, tvořící součást Internetu. Právě tímto způsobem pak "koncový" provider může svým zákazníkům zajistit plnou konektivitu do Internetu.

Význam peeringu

Velký význam při takovémto hierarchickém propojování jednotlivých providerů má tzv. peering, neboli vzájemná výměna provozu na nižších úrovních hierarchického uspořádání ve smyslu výše uvedeného obrázku - pokud by například zákazník providera X chtěl komunikovat se zákazníkem providera Y, musí jejich vzájemný provoz "vystoupat" v hierarchické struktuře až na takovou úroveň, na které existuje možnost přechodu z jedné větve do druhé. Takováto možnost přechodu musí existovat (jinak by Internet nebyl souvislý, resp. jeden z providerů by nenabízel připojení do celého Internetu), ale čím "výše" tato možnost bude, tím hůře - protože tím více budou zatěžovány spoje jednotlivých providerů, které vedou k jejich "upstream" providerům (a právě zde bývá v praxi příslovečné úzké hrdlo). Řešení nabízí peering, neboli vzájemné propojení poskytovatelů na nižších úrovních celého hierarchického stromu, a následná výměna provozu bez nutnosti jejich přechodu přes vyšší úrovně.

Peering mezi jednotlivými poskytovateli může být realizován mnoha způsoby, přičemž je třeba rozlišit dva aspekty peeringu - dohodu providerů o tom, že si svůj provoz budou vzájemně vyměňovat, a pak konkrétní technickou realizaci této dohody. Dohoda bývá prakticky vždy bilaterální, tj. jen mezi dvěma stranami. Naproti tomu technické řešení může být jak bilaterální (např. takové, že dva provideři se propojí samostatným datovým spojem), tak i multilaterální, na principu přepojovacího bodu: někdo (například sdružení providerů) vytvoří propojovací bod, k němu se "výběžky" svých sítí připojí několik providerů, a na základě bilaterálních dohod si pak skrz tento bod vzájemně vyměňují svůj provoz (jak naznačuje obrázek č. 7). Výhodou je především ekonomická výhodnost propojení skrz jeden společný propojovací bod, než pomocí soustavy dvoubodových propojení.