Po uzávěrce: Ve hře o DNS vykládá své karty další z hráčů - Clintonova administrativa

Zprávy o tom, že Clintonova administrativa pracuje na vlastním návrhu řešení problémů kolem DNS a na jeho dalším vývoji, v odborném tisku sice probleskly (počátkem roku 1997), ale jelikož jinak zde panovalo spíše příslovečné "ticho po pěšince", nebyla této skutečnosti věnována významnější pozornost. Ta se naopak soustředila na "větev" kolem ISOC a IAHC (viz zde), která od začátku probíhala jako veřejná a široce diskutovaná záležitost. Proto vydání vládního návrhu v samém konci ledna letošního roku, přišlo tak trochu jako blesk z čistého nebe. Ještě větším překvapením ale byl faktický obsah tohoto návrhu, a nejvíce pak pozice, ze které vycházel. Ta je totiž "silně americká", snaží se dívat na celý problém DNS jako na americký problém, a řeší jej hlavně ve prospěch amerických subjektů. Předpokládá významný vliv státu USA, a příliš nebere v úvahu mezinárodní charakter Internetu a jeho problémů, ani zájmy ne-amerických uživatelů a provozovatelů. Vůbec se přitom nezmiňuje o existenci řešení, které na popud ISOC připravil orgán IAHC, a které se již velmi blíží faktické realizaci.

Pojďme si tento návrh rozebrat podrobněji, abychom si mohli ukázat, v čem konkrétně je "příliš americký" a "příliš státní".

Jako červená nit se tímto návrhem táhne potřeba vyrovnat se s faktem, že k 30. září 1998 končí smlouva, na jejímž základě firma Network Solutions Inc. (NSI) zajišťuje nejen správu domény .com, ale hlavně faktickou správu celého kořene systému DNS (přesněji správu autoritativního kořenového name serveru, za peníze které na základě této smlouvy dostává od vlády USA skrz grantovou agenturu NSF, ale fakticky pracuje pro potřeby celé mezinárodní Internetové komunity). Nový návrh vlády USA předpokládá, že tato role správce a provozovatele kořenového name serveru přejde na novou nevýdělečnou organizaci, která bude teprve založena, a to se sídlem v USA (a která bude registrována jako nevýdělečná organizace podle zákonů USA). O konkrétním termínu založení se v návrhu nemluví, ale uvádí se zde, že "provozní odpovědnost" na tuto novou organizaci přejde nejpozději k 30. září 1998. Poté bude následovat nejdéle dvouleté přechodné období (do konce září roku 2000), během kterého budou na novou nevýdělečnou organizaci přecházet další pravomoci, zatímco vláda USA se bude postupně "stahovat" ze svých pozic a řídících rolí vůči Internetu - ke zmíněnému září roku 2000 by tak měla rozhodující část řízení Internetu přejít plně do rukou nové organizace (alespoň pokud jde o systém přidělování symbolických doménových jmen ¨, číselných IP adres, a nejrůznějších identifikátorů). Důležité přitom je, že návrh svým textem deklaruje vládu USA jako stávajícího nositele významných "práv k Internetu" - v textu se doslova praví, že "vláda USA bude postupně předávat nově vytvořené nevýdělečné organizaci existující funkce IANA, kořenový systém a odpovídající databáze .... ", přičemž pro přechodné období (do září 2000) ustanovuje vládu USA (konkrétně pak ministerstvo obchodu USA) do role toho, kdo bude nad vším dohlížet a "definovat pravidla hry" (provádět tzv. "policy oversight"). Po tomto přechodném období by vše, včetně možnosti "definovat pravidla hry", přešlo plně na novou nevýdělečnou organizaci, která by tudíž dohlížela sama na sebe.

Zkusme si to říci jinými slovy: návrh vychází z předpokladu, že prostor všech symbolických doménových jmen (neboť ten je tím, o co zde hlavně jde, ne o přidělování IP adres a numerických identifikátorů) je nehmotným statkem, se kterým má být nakládáno na komerční bázi. Tento statek je nyní v rukou státu USA, ale bude předán nevýdělečné organizaci, která bude mít výlučné právo s ním hospodařit (dle návrhu "ku prospěchu celé Internetové komunity"). Během dvou let přechodového období však bude vláda USA tuto organizaci "vodit za ručičku", a teprve poté jí ponechá volnou ruku. Způsob, jakým mají být řešeny různé spory (zejména kolem chráněných jmen a značek) zde není explicitně řešen, ale zcela jistě se vše "snese na hlavu" právě této nevýdělečné organizaci.

Srovnáme-li si to s návrhem, který je výsledkem působení orgánu IAHC (a má formu prohlášení Memorandu of Understanding), pak v tomto "nevládním" návrhu je prostor všech symbolických doménových jmen chápán jako veřejný statek, se kterým nemá být nakládáno na komerční bázi. Právo definovat "pravidla hry" pro nakládání s tímto veřejným statkem je pak svěřeno orgánu s mnohem širším "záběrem" - skupině POC (Policy Oversight Committee), ve které mají své zastoupení i nadnárodní instituce typu ITU, a instituce primárně z ne-Internetového světa (např. WIPO, World Intellectual Property Organization apod.). Právě zde je pak i klíč k možnosti rozumně se vyrovnat s očekávanými konflikty mezi pravidly přidělování jmen v Internetu a registrací jmen a značek mimo Internet - to bude úkolem organizací, které stanovují tato pravidla mimo Internet (zejména WIPO), a nyní se budou podílet i na stanovování analogických pravidel v rámci Internetu.

Oba návrhy, vládní návrh administrativy USA i Memorandum, se shodují v tom, že faktické provozní aspekty je účelné delegovat specializovaným subjektům, fungujícím plně na komerční bázi. Liší se ale v tom, jak konkrétně tento princip realizovat. Vládní návrh USA předpokládá zřízení celkem pěti nových generických domén nejvyšší úrovně, přičemž každá z nich bude mít právě jednoho svého správce (tedy s monopolním postavením vůči příslušné doméně). Tento výhradní správce s monopolním postavením samozřejmě bude moci mít celou síť "dealerů" (registračních autorit), kteří budou zajišťovat kontakt se zákazníky a přijímat jejich požadavky na zřízení nových subdomén (ale fakticky je bude vyřizovat a případné souběhy řešit monopolní správce). Kritici tohoto návrhu poukazují na to, že jde vlastně jen o mechanické zpateronásobení stávajících problémů v doméně .com, kde je také jeden monopolní správce (firma NSI).

Naproti tomu návrh vycházející z Memoranda nepředpokládá žádné monopolní postavení kohokoli vůči sedmi novým generickým doménám, které mají vzniknout. Pomocí technického řešení (distribuované databáze, která již vzniká) bude možné to, aby faktické zřizování nových subdomén v kterékoli z nových domén nejvyšší úrovně mohlo zajišťovat větší množství registračních autorit (návrh počítá s 88 po celém světě). Případné přidání dalších nových domén nejvyšší úrovně (nad počátečních 7) pak bude jen rutinním technickým úkonem, bez vlivu na celý systém subjektů zabývajících se registrací. Naproti tomu v případě vládního návrhu by to představovalo mnohem výraznější změny.

Na návrhu státní administrativy USA je důležité i to, že nejde o definitivní představu řešení, ale pouze o podklad pro diskusi, která by teprve měla vyústit v návrh definitivní (ale i tak s poněkud diskutabilním statutem, protože ani vláda USA není monopolním vlastníkem Internetu, kterému by mohla vnucovat své zákony). Reakce na návrh jsou samozřejmě rozporuplné, zvláště pak mimo USA, a Clintonova administrativa sama naznačila, že první verze svých návrhů nebere jako dogma, ze kterého by nebylo možné slevit. Je tedy docela dobře možné, že ještě dojde k zajímavým změnám. Doufejme, že budou ku prospěchu celoplanetárního Internetu, i všech jeho uživatelů.