Prazske divadlo Jary Cimrmana

   Kdyz v prosinci roku 1966 na rozhlasovych vlnach stanice Praha ( v poradu Nealkoholicka vinarna U pavouka ) poprve zaznela zprava, ze byla objevena rukopisna pozustalost neznameho ceskeho genia Jary Cimrmana, posluchaci reagovali ruzne.
Pet zpusobu reakce ceske verejnosti na objev:
1. Nekteri uverili a jejich narodni sebevedomi bylo poteseno, ze muzeme k Husovi a Komenskemu pridat dalsiho velkeho Cecha.
2. Skeptictejsi a historicky erudovanejsi cast naroda byla na vahach, nebot si vzpomnela, jak jsme se kdysi radovali, ze mame pisemnictvi starsi nez jini, a pak se z toho vyklubaly rukopisne podvrhy.
3. Treti skupina obyvatelstva zadala okamzite potrestani tech, kdo s tim nesmyslem prisli.
4. Znacne casti verejnosti to bylo jedno.
5. Pata cast se tomu smala.
   A pro tu jsme zalozili Divadlo Jary Cimrmana. Vzniklo z popudu Jiriho Sebanka, krome neho byli zakladajicimi cleny Milon Cepelka, Ladislav Smoljak a Zdenek Sverak, u kolebky od pocatku stali i Karel Velebny, Helena Philippova, Oldrich Unger a Jan Trtilek. Je to divadlo v mnoha smerech neobvykle.
Pet zvlastnosti Divadla Jary Cimrmana:
   Zvlastnosti c. 1 je skladba jeho predstaveni, Prvni polovinu vecera tvori serie prednasek, jakesi vedecke symposium, v nemz ucinkujici - specialiste na jednotlive obory Cimrmanova dila - u recnickeho pultu ctou sva pojednani. Po divadelni, jevistni strance je to velice chuda hodina. Prednasejici nepredstavuji zadne figurky potrhlych ci jinak poznamenanych badatelu, nikoho neparoduji, jsou tu sami za sebe, jsou pouze autenticti. Vsechno tu stoji jen a jen na literarnim textu a na zaujeti, s jakym je tlumocen. Zpocatku jsme meli obavy, zda jeviste, a hlavne divak takovou opticky nezajimavou davku slova ( zpestreneho jen tu a tam svetelnymi obrazy ci demonstraci nektereho Mistrova vynalezu ) snese. Ukazalo se, ze ano. Divak se rad soustredi na text, aby v nem - nerusen zadnou jevistni akci - odhaloval skryty vtip. Tato sucha prednaskova forma mu asi pripomina prostredi, v nemz se casto ocita: skolu, skoleni, osvetove prednasky, kursy, konference... Vedecka frazeologie, odborne terminy, vycty dat, komponent a ukazatelu, tim vsim je denne za prispeni rozhlasu a televize zasobovan. Rad je pak svedkem toho, jak lze mirnym zpusobem z vedeckeho ucinit pavedecke, ze strohe rozumove dedukce nesmysl, ze zbozne adorace legraci. Teprve po prestavce predstoupi ucinkujici pred publikum prevleceni do divadelnich kostymu, aby predvedli nekterou z Cimrmanovych divadelnich her ci jeji torzo, protoze ne vsechny lze v dusledku pyrotechnikova nesetrneho zasahu uplne rekonstruovat. Kazde predstaveni je soustredeno na urcite tema. Jestlize se v prvni puli vecera mluvilo o Mistrovych zasluhach na poli lehke hudby, je ve druhe uvedena jeho opereta. Hovorilo-li se o jeho cinnosti kriminalniho a kriminalisticke, shlednou divaci jeho detektivku atd.
   Umyslne jsme se az dosud vyhybali slovu herec a mluvili jsme radeji o ucinkujicich, nebot - a to je druha zvlastnost naseho divadla - nikdo z nas neabsolvoval zadnou hereckou skolu a vsichni stale vykonavame sva "civilni" povolani ( Jaroslav Weigel je grafik, Borivoj Penc nastrojar, Pavel Vondruska je dirigentem orchestru Narodniho divadla, Petr Brukner pracovnikem muzea ). Trebaze hrajeme temer denne, chodime do divadla po praci a zustava nasim konickem.
   Otazka naseho herectvi ci neherectvi je choulostiva. Videli jsme, jak nase predstaveni hraji ochotnici, a uvedomili jsme si, ze si pociname jinak nez oni. Ochotnik chce hrat jako herec. Snazi se vzivat do postav, zabarvuje hlas, dela rozlicna gesta, protoze herci to tak delaji, ale nedari se mu to uplne a prirozene. I kdyz nasadi vsechno, co ma, nebo snad prave proto, ze nasadi vsechno, co ma, vysledek byva esteticky sporny. Rozhodli jsme se tedy, ze ochotnici nejsme. Ale jsme herci? Malokdo z nas by napriklad dovedl na jevisti verohodne zaplakat, malokdo z nas se umi dobre pohybovat. Mame take malo znele hlasy. A jeste plno jinych podobnych vlastnosti mame. Jeden z prednich ceskych hercu Milos Kopecky povazuje za sveho kolegu kazdeho, kdo je schopen predvadet svuj vystup na verejnosti tak, ze nepusobi trapne. Do teto milosrdne definice herectvi bychom se vesli. Jinak mame stesti zrejme v tom, ze naivni dramata Jary Cimrmana nas zpusob hrani snesou, nerku-li vyzaduji. Je velkou vyhodou, ze se divakum nejprve predstavujeme jako vedci, kteri se uvolili vystoupit take v dramatickych ukazkach ze zkoumaneho dila, ale zustavame i potom sami sebou, nekdo vic, nekdo mene. Uvazime-li vsak, ze nase hry maji za sebou stovky repriz, neni naivita a bezprostrednost projevu uz davno nevedoma, je udrzovana, zamerne fixovana, zmenila se v profesionalni zkusenost. Usnesli jsme se proto, ze jsme herci.
   Treti zvlastnosti souboru je absence zen. Veskere zenske role (vcetne princezny Zlatovlasky v Cimrmanove pohadce Dlouhy, Siroky a Kratkozraky ) obsazujeme muzi. Tento navrat k anticke divadelni tradici ma sve vyhody: vystacime s jednou satnou a nejsme pri sve vedeckoumelecke praci rozptylovani.
   Za ctvrtou zvlastnost lze povazovat divackou obec. Zdalo by se, ze tato scena patri mezi tzv. divadla malych forem, bude tedy zajimat prevazne mladez. V hledisti naseho divadla se vsak schazeji vsechny generacni vrstvy. Tim, ze pracujeme s cetnymi odkazy na kulturne historicka fakta a ze pocitame s divakovou myslenkovou aktivitou, pritahujeme publikum, ktere nespojuje vek, ale smysl pro tento typ zabavy. Nase publikum neni intelektualske, je inteligentni.
   Divadlo Jary Cimrmana - a jsme u pate zvlastnosti - nestahuje hry z repertoaru. Divak ma moznost shlednout vsechny tituly autorske trojice Cimrman - Smoljak - Sverak, ktere byly od vzniku divadla nastudovany. Nejstarsi hrajeme tedy skoro tricet let let. Znamena to, ze co videli rodice zamlada, kdyz si sehnali nekoho na hlidani deti, mohou dnes shlednout takrka ve stejnem obsazeni jejich kdysi hlidane deti, ma-li jim ovsem kdo jejich deti pohlidat.
   Stoji snad za uvahu, proc divackou obec vubec zajima smyslena osobnost jakehosi zapomenuteho, zneuznaneho Cimrmana, udajne zijiciho na prelomu 19. a 20. stoleti. Proc ma jeho divadlo vyprodano? A je vubec humor, ktery se tu pestuje, soucasny?
   Doba prelomu stoleti neni zvolena nahodne. Cimrman by asi soucasneho divaka nezajimal, kdyby zil dejme tomu ve stoleti ctrnactem. Kontinuita s dneskem by byla komplikovana a necitelna. Cimrmanova doba, to je vsak zretelny zacatek nasi epochy. V ni se rodi vedeckotechnicka revoluce. Je to zlaty vek vedcu a vynalezcu, a to nejen uspesnych Edisonu, ale take jejich nescetnych naivnich a neuspesnych souputniku. V Cimrmanove dobe se lidstvo uci letat, telefonovat, ve fronte na prvni kinematograf clovek zasne nad tim, ceho je schopen. Anarchiste a socialiste snuji sve vize o lepsim spolecenskem radu, umelci manifestuji nove smery. A do teto doby plne nadseni a nadeji vpadne nahle valka, ktera poprve v dejinach nese privlastek svetova, prvni valka, ktera ohrozi lidstvo jako celek. Ve fronte na prvni plynovou masku se clovek zdesi nad tim, ceho je schopen.
   To je tedy historicka scena, na ktere se pohybuje vedec, umelec, vynalezce a podivin Jara Cimrman. I kdyz se vsechny dejinne souvislosti pochopitelne divaku nevysvetluji, on je citi, on sam bezdeky konfrontuje Cimrmanovy myslenky s dneskem, protoze je dnesni a minulost ho zajima pro svou vazbu se soucasnosti. On uz vi, jak to dopadlo.
   Tak vidime sve divadlo my autori, respektive restauratori Cimrmanova dila. Oko kritikovo muze shledat, ze je tomu jinak, a oko divakovo se nejspis podivi, proc tolik uvah, kdyz je dulezite smat se.
         L. Smoljak/Z. Svìrák