Je deset hodin dopoledne místního času, a ve velké zasedací místnosti v nejvyšším patře nablýskaného mrakodrapu ve středu New Yorku právě začíná výroční zasedání správní rady firmy Internet, vlastnící dnes již celosvětovou síť stejného jména. Předseda správní rady, CEO firmy a současně i výkonný ředitel Internetu v jedné osobě seznamuje přítomné s rozvojem této sítě v průběhu minulého kalendářního roku. Přesně vyjmenovává, kolik prostředků firma do svého Internetu investovala a jaká byla jejich návratnost. Uvádí, kolik nových zákazníků - uživatelů Internetu - firma získala, kolik nových serverů bylo na Internetu zřízeno, i kolik nových služeb bylo uvedeno do provozu. Zmiňuje se o nových technických řešeních a standardech, které vedení firmy přijalo a posléze implementovalo ve svém Internetu. Největší pozornost ale věnuje způsobu, jakým firma Internet vychází vstříc svým zákazníkům - uživatelům celosvětového Internetu: jak centrálně eviduje a katalogizuje všechny informace a služby dostupné na Internetu, jak osvíceně rozhoduje o tom, co a jak smí být na Internetu zpřístupněno a kým, i jak se vyrovnává s etickými a legislativními problémy, jak jedná s vládami zemí ve kterých je její Internet provozován ……

…. dost, takhle to přece vůbec není. Skutečnost je přesně opačná než v tomto zcela smyšleném úryvku.

Neexistuje žádná "firma Internet", i když mnoho firem se jmenuje podobně, ani žádný ředitel Internetu. Dokonce ani nemůže existovat, protože Internet jako takový nemá žádného jednotlivého vlastníka. Pokud si to ještě trochu více zjednodušíme, Internet dokonce ani neexistuje - místo něj existuje soustava vzájemně propojených sítí, které mají každá svého individuálního vlastníka, a teprve dohromady se jim říká "Internet" (takže je možné se na Internet dívat i jako na vzájemnou dohodu mezi vlastníky dílčích sítí o tom, že se propojí).

Stejně tak není pravda to, co dále naznačuje smyšlený úryvek: že o technických řešeních a standardech rozhoduje jedna konkrétní firma. Nemůže tak činit z titulu vlastnictví Internetu (protože jej nikdo nevlastní jako celek). Místo toho jsou technické otázky, stejně jako mnohé další, netechnické otázky, řešeny na principu širšího konsensu zainteresovaných stran.

Pravdou bohužel není ani poslední část smyšleného úryvku - o tom, že existuje centrální evidence a katalogizace všech zdrojů na Internetu, tedy že se někdo stará o systematickou evidenci všeho, co je na Internetu dostupné. Ani nemůže existovat, protože na Internetu neplatí žádná "oznamovací povinnost", která by kohokoli nutila někomu oznamovat zpřístupnění nějakého nového zdroje. Na to pak zpětně doplácí všichni uživatelé tím, že neexistuje žádná "absolutní a konečná" vyhledávací služba, která by věděla skutečně o všem a dokázala to najít - místo ní existují jen dílčí vyhledávací služby, které znají "každá jen něco".

Na druhé straně platí i to, že na Internetu neexistuje žádné povolovací řízení, neboli nikdo kdo by rozhodoval o tom, zda někdo jiný má či nemá právo něco zveřejnit (a co). To je na jedné straně dobře, protože to dává každému možnost být slyšen, ale na druhé straně je to i špatně, protože to znamená, že na Internetu mohou zaznít i takové hlasy, jaké by tam zaznívat neměly - lži, fámy, podvrhy, a může se tam objevit třeba i dětská pornografie, návody na výrobu bomb apod. S tím pak souvisí i další, nesmírně důležitá otázka: kdo by vlastně měl dbát o dobré mravy a slušné chování na Internetu? Měl by to být stát se svými zákony? Ale který stát, když států je hodně, každý s určitou národní působností, zatímco Internet je nadnárodní, ba přímo celosvětový? A jaká by vůbec měla být pravidla slušného chování, etiky a morálky na Internetu, když tento novodobý div světa propojuje mezi sebou kultury a lidská společenství, která se v aspektech morálky, etiky, náboženství a mnoha dalších mohou dosti významně odlišovat?