Přesto ale je možné se k řadě věcí vyjádřit nyní - vždyť náš tým tam hrál rovněž roli návštěvníků i vystavovatelů zároveň, plus ještě "jednoho velkého ucha" v debatách s počítačovými firmami.
Platí zhruba to, co jsem psal již v článku z poloviny Invexu - dopadlo to podle očekávání, a to očekávání nebylo nikterak vysoké. Ekonomika je dole, společnost je zchudlá a peněz je fatální nedostatek, státní rozpočet (živící půlku firem v IT) ještě neexistuje - takže Invex byl logicky menší. A rovněž se vědělo, že pořadatel nenabídl vystavovatelům či návštěvníkům tak velká lákadla, aby je v této krizové době přesvědčil, aby se účastnili v takové míře jako loni nebo předloni.
Pro naši firmu jako vystavovatele, který zde zároveň nabízí svou knižní produkci, je snadné pár dní po Invexu sečíst čísla. Celkový příjem byl zhruba o 15% nad loňským; vzhledem k tomu, že ovšem naše celková produkce (i obrat mimo veletrh) je meziročně vyšší asi o 30%, jednalo se o zhruba patnáctiprocentní propad. Ovšem veškeré náklady na veletrh silně stouply - výsledkem je pokles návratnosti akce, a podle mých zkušeností se dozvídám velmi podobná slova i z úst jiných vystavovatelů.
Zaslechl jsem názor jednoho z žurnalistů, že Invex je takový, jaký si jej vystavovatelé udělají. Dokonce se jedná o názor hodně rozšířený, ale hluboce nepravdivý; je to asi jako bychom říkali, že počítačový časopis je takový, jaký si jej udělají inzerenti. Pokud bude veletrh skutečně stylizován jako akce "tak tady máte plochu v pavilónech a něco si tam dejte, a hlavně nám za to zaplaťte", bude ztrácet úplně stejně, jako kdyby se časopis obrátil k firmám jen s tím, ať si tam dají P.R. články a reklamy a hlavně ať proboha nechtějí po redakci nějaký názor, vizi, komentář nebo analýzu. Nechci říci, že tento model je naprosto nefunkční, nicméně nesebere smetánku firem i návštěvníků, ale jen hodně zředěné zbytky. Tak jako časopis musí v dnešním konkurenčním prostředí nesmírně usilovat o to, aby přitáhl pozornost čtenářů i firem, musí neustále inovovat a být zajímavý, měl by se podobně chovat i veletrh…a v konkurenčním prostředí by se tak asi i choval.
Druhý názor se hodně týká budovaného pražského výstaviště. Upřímně řečeno - počkám si na přeskočení, a pak budu teprve psát, že nastal "hop". To, co se buduje v jakési prapodivné čtvrti Prahy, má k výstavišti ještě hodně daleko a navíc se už na začátku objevují ne mouchy, ale hned masařky typu dopravních kolapsů i při relativně malých akcích jako byl ForArch. Výstavba areálu je drahá a musí se zaplatit; brněnské Výstaviště už je zaplacené - nejsem si jistý, zda budou firmy s chutí hradit stavbu ještě jednoho výstaviště u nás. Nicméně, pražská aglomerace je natolik velká a bohatá, že uživí především spoustu zákaznicky orientovaných výstav, na to by se zapomínat nemělo.
A konečně třetí názor se týká toho, jak je Invex únavný a jakým nesnesitelným mučením je nutnost stát pět dní u malého stánku, který nemá patro nebo skryté místečko k sezení, samozřejmě s barem s chlazenými nápoji. Samozřejmě, Invex je únavný a mám takový dojem, že vůbec pořádné dělání byznysu není zrovna procházkou v prvomájovém průvodě. Ovšem firma, která si pořídí stometrový stánek, do kterého udělá dvoumetrový, většinu času zatarasený průchod, za který si umístí vlastní pivnici s výčepem a deseti stoly na sezení (a třemi předváděcími počítači) a pak si stěžuje, že je na Invexu malá návštěvnost… co na to říci?
Byl jsem asi pětkrát v USA na specializovaných, prestižních výstavách. A vždycky jsem se setkal s jediným - maličké stánky, kde nebylo nejen patro, ale ani zázemí, a dokonce ani jediná židle; skutečně se tam jen celé dny stálo u sloupů s počítači, protože tak se udělá nejrychleji byznys. Udělat se totiž musí rychle, protože ty nohy fakt bolí, kdyby se sedělo u panáka whisky, moc zákazníků by se za den neobsloužilo. Vždycky mě přitom fascinovalo, že na těchto stáncích jsou v první linii nikoli nějací najatí studenti, ale vrcholní manažeři těchto firem. Například na Comdexu tuším v roce 1995 vítal zákazníky Dellu hezky na periferii svého stánku… Michael Dell, majitel osmi miliard dolarů v akciích firmy. A nejen to - uviděl, jak kolem jdou jacísi kluci s cizokrajnými jmény na svých badges, a hned si s nimi šel potřást rukou a pronést pár slov. Fakt, máme to zdokumentované na fotografiích.
Už jsem několikrát psal, že mám dojem poměrně citelné pohodlnosti lidí z našich počítačových firem, která se u některých z nich táhne ještě z dob, kdy museli zákazníky odhánět ode dveří (pravdivá historie, pro ty, kteří nepamatují: v roce 1990 zákazníci dávali firmám úplatky, aby jim byl dodán žádaný počítač). Netvrdím, že to je pravidlo, a ani těchto případů není už dnes naštěstí většina… ale zcela výjimečné také nejsou.
