Historie dnešního Internetu se začala psát šedesátých letech, v období vrcholící studené války. Tehdy si ministerstvo obrany USA nechalo založit výzkumnou síť jménem ARPANET, která měla v praxi ověřit zajímavou myšlenku: je možné vybudovat takovou síť, která by přečkala i jaderný útok nepřítele? Takovou síť, jejíž zbývající část by dokázala fungovat i v situaci, kdy zbytek je nepřítelem odstřelen?

Vzhledem k obvykle dosti vysoké inteligenci uživatelů sítě USENET se všelijaké řetězové dopisy, nabídky pyramidových her a návody na rychlé zbohatnutí příliš neujaly, nezpůsobily vážnější komplikace, a staly se spíše otázkou určitého síťového folklóru.

Právě zmiňovaného roku 1994 však došlo v prostředí USENETu k dalšímu velkému případu, který doslova vstoupil do dějin a stal se přímo učebnicovým příkladem zneužití informačních technologií. Byl to případ manželů Lawrence Cantera a Marty Siegelové, dvou právníků provozujících v USA imigrační právo. Jejich malá advokátní kancelář se zabývala také tím, že pro své klienty podávala přihlášky do tzv. Green Card Lotery (loterie, ve které se vyhrávají tzv. zelené karty udělující občanství USA), a jednoho dne se rozhodli oslovit další potenciální klienty prostřednictvím USENETu. Udělali to opravdu důkladně, najali si programátora, který jim napsal speciální skript, prostřednictvím kterého rozeslali svou nabídku (stylu: "za 100 USD za vás vyplníme přihlášku do loterie") snad do úplně všech existujících diskusních skupin USENETu (kterých tehdy bylo 5 až 6 tisíc).

Masovost jejich zneužití USENET-u si v ničem nezadala s masovostí reakce, kterou svým činem vyvolali: přes 35 000 silně nesouhlasných odpovědí, které dostali od rozzuřených uživatelů USENETu, rychle zaplnilo přes 73 GB diskového prostoru jejich Internetového providera (který je okamžitě odpojil, ale C&S jej ihned zažalovali). Co ale bylo důvodem tak ostré reakce? Co vlastně advokátní kancelář Canter&Siegel porušila?

Odpověď je nutné hledat v síťové etice (netiketě), která v době akademického využití Internetu a USENETu rezolutně zakazovala jakékoli komerční využití, samozřejmě včetně inzerátů na komerční produkty a služby - takovéto inzeráty byly všeobecně považovány za něco naprosto nepřípustného. Nemožnost komerčního využití dokonce vyplývala i ze statutu tehdejší páteřní sítě akademického Internetu, kterou byla síť NSFNET (provozovaná a placená grantovou agenturou National Science Foundation): tato páteřní síť měla svou strategii přijatelného využití (tzv. Acceptable Use Policy), která komerční provoz zakazovala.

Nicméně v březnu roku 1994, kdy se vše odehrálo, již byla poněkud jiná situace: USENET přestal být samostatnou sítí počítačů komunikujících prostřednictvím modemů a telefonů, a stal se logickou podsítí Internetu (resp. uzlové počítače USENETu si své diskusní příspěvky vyměňovaly prostřednictvím Internetu). Samotný Internet mezitím již také začal přecházet do rukou komerční sféry - přechod ještě zdaleka nebyl úplný, ale na druhé straně již také neplatilo to, že komerční využití Internetu nepřipadalo v úvahu. Již ve zmíněném roce 1994 se lidé připojovali k Internetu prostřednictvím ryze komerčních providerů, kteří fungovali plně na komerčním principu. Nepsaná pravidla slušného chování, mimo jiné zakazující jakékoli komerční inzeráty, však platila nadále - byť pouze neformálně, na konsensuální bázi.

Efekt případu Canter&Siegelová byl pro uživatele USENETU (a Internetu obecně) nesmírně bolestivý a zdrcující zejména proto, že šlo o první průnik morálky komerčního světa do světa akademických zvyklostí. Jednalo se o první střet kooperativního, značně liberálního a v zásadě nezištného způsobu fungování s mnohem drsnějším způsobem fungování komerčního světa, založeného na konkurenci a snaze prosadit se a zvítězit nad druhým. Uživatelé USENEtu a Internetu náhle pochopili, že existují lidé bez skrupulí, kteří se nebudou cítit nijak vázáni tradičními zvyklostmi a dosavadním duchem všeobecné korektnosti, a nebudou váhat udělat cokoli, co by jim mohlo přinést nějaký užitek či prospěch. Skutečnost, že prvními byli právě dva právníci, byla velmi příznačná.

Uživatelé USENETu se samozřejmě nechtěli smířit s chováním subjektů jako C&S, a začali hledat cesty jak se následkům jejich chování bránit, nebo jak takovéto chování rovnou překazit. Morální apely nenacházely žádnou odezvu, stejně jako snahy stěžovat si na chování advokátní kanceláře u jejich profesní komory. Nakonec tedy USENETu nezbylo než se bránit tím, v čem je nejsilnější - technickými prostředky.

V prostředí USENEtu a jeho diskusních skupin totiž existuje možnost, jak autor konkrétního příspěvku může tento svůj příspěvek později zrušit (zneplatnit, zneviditelnit, smazat), a to i v době, kdy je tento příspěvek už distribuován mezi jednotlivými servery síťových novin (news servery). Šikovným trikem je pak možné dosáhnout toho, aby tento mechanismus rušení (tzv. cancelling) mohl iniciovat i někdo jiný, než skutečný autor původního příspěvku.

Těžiště zájmu spammerů o jejich nežádoucí aktivity se mezitím přesunulo, z diskusních skupin síťových novin (netnws) v rámci dnes již virtuální sítě USENET, k elektronickým konferencím a Internetu obecně. Důvodů je několik - kromě samotného faktu, že USENET se dnes již dokáže docela účinně bránit, jde zejména o profil uživatelů USENETu a účastníků elektronických konferencí. Síťové noviny v rámci USENETU jsou totiž stále ještě do značné míry doménou "akademicky orientovaných" uživatelů, zatímco "ne-akademičtí" uživatelé spíše tíhnou k elektronickým konferencím. Lze to vysvětlit nejen určitou tradicí, ale zejména faktem, že pro práci se síťovými novinami je nutný specifický klientský program (byť dnes velmi snadno dostupný), zatímco pro účast v elektronických konferencích postačuje libovolný klient elektronické pošty (protože elektronické konference jsou vlastně jen specifickým způsobem práce s elektronickou poštou).

V případě zasílání spammů do diskusních skupin síťových novin spammer vůbec nepotřeboval znát konkrétní adresy příjemců - vzhledem k fungování síťových novin je ani znát nemohl. Svou nevyžádanou zásilku adresoval diskusní skupině jako takové, a příjemcem se pak stal každý, kdo se přihlásil k odběru příspěvků dané skupiny. V případě elektronických konferencí to bylo v zásadě stejné - spammerovi zde stačí znát adresu konference jako takové, na kterou se příspěvky do konference zasílají. Z této adresy jsou pak příspěvky obvykle automaticky a bez zásahu lidského moderátora rozesílány podle seznamu účastníků, který má správce konference k dispozici. Spammer zde tak využívá (či spíše zneužívá) toho, že někdo jiný shromáždil seznam lidí zainteresovaných na diskusi k určitému tématu (a sám jim pošle něco, co s tímto tématem obvykle vůbec nesouvisí).

V poslední době se ale začíná rozmáhat také další forma spammingu - spammeři si začínají sami budovat své vlastní distribuční seznamy, podle kterých pak své spammy rozesílají. Způsob, jakým získávají adresy svých obětí, může být různý - někteří používají roboty (automaticky fungující programy), které prohledávají WWW stránky a vyhledávají v nich elektronické adresy. Další možností je "vykrádání" všelijakých adresářů na Internetu, listserverů (programů, zajišťujících funkci správce konference), či monitorování diskuse v síťových novinách a elektronických konferencích.

Pokud jde o náš český Internet, zde si dovolím konstatovat, že přes určité výjimky a nesmělé pokusy nás skutečný spamming spíše teprve čeká. O to více je potřeba proti němu bojovat (včetně boje osvětou) již dnes. První vlaštovky se ale již ozývají.

U příležitosti loňského Invexu (1997) se k myšlence spammingu přihlásila firma MRP - Informatics s.r.o ze Slušovic, se sídlem ve Zlíně. V předvečer zahájení této výstavy rozeslala na mnoho individuálních adres a do některých elektronických konferencí spam, jehož plné znění vidíte zde.

Podstatou nabídky firmy MRP bylo hotové komplexní řešení pro spamming - poštovní robot, neboli program samočinně rozesílající spammy na zadané adresy, a k němu databáze 30 000 adres, "vytěžených" z českého a slovenského Internetu, samozřejmě bez vědomí a bez souhlasu jejich majitelů. Příznačný byl i "marketingový obal" celého produktu, označovaného jako "Marketingová bomba na Internetu".

Když jsem na zmíněném Invexu navštívil stánek firmy MRP Informatics a ptal se na etičnost jejich jednání, dostalo se mi učebnicové odpovědi hodné "vyhlášených" advokátů Cantera a Sieglové: "není to protizákonné, a co že je nějaká etika Internetu?"

Ještě v průběhu Invexu vyšlo několik článků, upozorňujících na aktivity firmy MRP Informatics, a velmi intenzivně se o tom diskutovalo i v českých diskusních skupinách a elektronických konferencích. Mnoho lidí ještě přímo na Invexu navštívilo stánek firmy MRP a protestovalo proti jejich záměrům, a další protesty následovaly elektronickou cestou i po skončení Invexu. Český Internet tedy vyvinul nemalý tlak na první významnější spammery, a tento tlak přinesl určitý efekt - firma MRP Informatics týden po skončení Invexu rozeslala zajímavě formulovanou omluvu, ve které vyzývá postižené aby se sami explicitně "odhlásili" z jejích seznamů.